Génius z Hukvald na všechny způsoby aneb Hudební maraton Leoše Janáčka, den třetí

Zdroj: http://www.ostravan.cz/52693/genius-z-hukvald-na-vsechny-zpusoby-aneb-hudebni-maraton-leose-janacka-den-treti/
27. 10. 2018, autor: Milan Bátor

Hudební maraton Leoše Janáčka se blíží ke svému cíli. V sobotu se odehrály koncerty v Rychalticích a v Ostravě. Zazněla mistrova komorní tvorba, duchovní hudba, opera a večer končil opět crossoverovým večírkem na téma lidová hudba v tvorbě Leoše Janáčka a jeho maďarského folklorního alter ega Bély Bartóka.

Janáčkův smyčcový orchestr, v popředí Jan Mráček.
Foto: Martin Kusyn

Janáček právem zapomenutý. To není žádná úvaha ani studie, ale název koncertu, který zvolili organizátoři Hudebního maratonu Leoše Janáčka pro vystoupení v Rychalticích. Do jaké míry je pojmenování, motivující k návštěvě, je otázkou. Přinejmenším otazník na závěr té věty ale patřit měl. Ono se totiž ukázalo, že slovo „právem“ bylo použito tak trochu neprávem.

V kostele sv. Mikuláše v Rychalticích na vás dýchne velmi útulný barokní interiér, jakkoliv kostel zvenčí vypadá poměrně mohutně. Musica Floreav sobotu krátce po poledni rozezněla liturgické Janáčkovy skladby, které vesměs složil jako mladý elév, ať už během studia v Lipsku či jinde. Marek Štryncl se svým ansámblem proložil Janáčkovy skladby díly skladatelů pozdně renesanční a barokní éry. Vedle Janáčkových liturgických děl na latinské texty Introitus in nomine Iesu, Suscepimus Deus, Regnum mundi, Exaudi Deus a Exurge domine zazněly skladby Giovanniho Gabrielliho, Marca Uccelliniho či Gregoria Allegriho.

A byla to zajímavá konfrontace. Janáčkova duchovní latinská tvorba vědomě čerpala z renesanční a barokní kompoziční techniky, kterou si skladatel osvojil studiem generálbasu a kontrapunktu v augustiniánském klášteře na Starém Brně. Bylo nesmírně zajímavé slyšet, jak se Janáčkovy skladby plynule spojovaly a hladce navazovaly na okolní starou hudbu, jak s ní rezonovaly a svítily podobným vnitřním emocionálním nábojem, který byl dán též užitím gregoriánského chorálu.

Musica Florea potěšila výbornou souhrou a vkusným interpretačním projevem, který svědčil o bezpečné znalosti autentického provozu staré hudby. Vokální stránka duchovních kompozic se opírala o znamenitě sezpívaný kvintet, který tvořili Zuzana Barochová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Čeněk Svoboda (tenor) a Roman Hoza (bas).

Vedle kvalitní hudební produkce bylo pro mne osobně překvapením, že Janáček si prošel v rané fázi své tvorby poctivým studiem renesančního a barokního slohu. Že jeho cesta k originalitě nevedla strohým vytržením stránky, ale pochopila, že období renesance a baroka má v jistém ohledu mnoho společného s objevováním kompozičních technik 20. století. Kolik současných skladatelů by dokázalo napsat takovou fugu jako Janáček ve své Fuze A dur? Kolik jich dnes dokáže komponovat v různých stylech, jak současných, tak historických? Vypadá to, že tohle je úděl i dar jen těm nejnadanějším a Janáček patřil i touto skromnou výsečí svého liturgického díla tak trochu mezi ně. Proto se sluší přejmenovat tento pěkný koncert: Janáček neprávem zapomenutý je totiž mnohem přesnější.

*

To, že pro potřeby některých výročí či festivalů vznikají nové umělecké soubory, není nic nového pod sluncem. S ohledem na tradici v názvech ostravských komorních souborů a orchestrů však trochu překvapilo, když se v programu Hudebního maratonu Leoše Janáčka objevil název Janáčkův smyčcový orchestr. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o překlep v adjektivu (domnívaje se, že jde o ostravský Janáčkův komorní orchestr, případně o letos jubilující Camerata Janáček). Posléze jsem zjistil, že se jedná opravdu o horkou novinku, kterou zaštítil umělecký vedoucí a přední český houslista Jan Mráček.

Janáčkův smyčcový orchestr vytvořili hudebníci převážně z Janáčkovy filharmonie a jejich program byl sestaven z nejstarších orchestrálních skladeb hukvaldského rodáka. Jeho Suita pro smyčce a Idyla pro smyčcejsou díla ani ne pětadvacetiletého Janáčka, který v nich svým způsobem učinil pomyslnou experimentální laboratoř. V Suitě Janáček experimentoval s pseudobarokními názvy a intencí staré taneční suity, jeho hudba přitom nepostrádá i neobarokní charakter.

Janáčkův smyčcový orchestr. (Foto: Martin Kusyn)

Z tvrdých půltónových postupů v úvodu se rozezněla hudba přímo myticky podmanivá a plná chvějivých výšek. Vypadá to, že mladý Janáček nasával inspiraci z českých zdrojů (nejvíce Dvořák), ale i z germánského uměleckého okruhu (ve druhé větě jasné melodicko-harmonické inklinace k Wagnerovi!). Zajímavý ohlas Haydnův se ozve v prostinkém, leč geniálním tématu následující části Andante con moto. Scherzo dravostí a tematickou prací připomene Beethovena, ale jeho druhé lyrické téma už zase zpívá ryze česky. Z kontrabasové hloubky pozvolna vyrůstá široká a měkká melodie, která má v sobě jakousi archaickou nostalgii a sentiment, uvážíme-li, že autorem byl mladý skladatel.

V podobném duchu, byť o jednu větu delší je i Idyla pro smyčce, která byla ztracena a objevena v roce 1938 objevena Vladimírem Helfertem. Je zřejmé, že skladby vznikaly ze stejného myšlenkového popudu a hledat v jedné větší či menší dokonalosti či nedokonalosti by bylo liché. Obě jsou fascinujícím svědectvím mimořádné skladatelské techniky mladého skladatele, ukazují jeho melodický i harmonický talent, stejně jako na jistotu formového řešení a tektoniky.

Janáčkův smyčcový orchestr. (Foto: Martin Kusyn)

A jak si nový Janáčkův smyčcový orchestr poradil s ranou smyčcovou tvorbou svého adresáta? Sluší se napsat, že se ctí. S vervou, přesností a leskem hrála zejména skupina prvních a druhých houslí (sluší se vyzdvihnout jasnou a zřetelnou hru Jana Mráčka a Pavla Doležala), přesností potěšily nejvíc kontrabasy. Přitom se však z celkového zvuku vytrácela violoncella, která byla konkrétní pouze v místech, v nichž měla svěřeno vedení melodie. To není vinou hráčů, jako spíše nedomyšlením obsazení souboru, respektive jeho rozmístěním v prostoru (dva ze tří violoncellistů mohli sedět blíže k publiku).

Provedení na mne nezapůsobilo ani tak senzitivní něhou a prožitkem romantické syntaxe Janáčkovy hudby jako profesionalitou, rozmáchlou dynamikou, ale místy až přílišnou rutinou. Jakoby chyběla větší spontaneita a společný tah. Pořád mi také nejde na rozum, proč, když v Ostravě existuje Janáčkův komorní orchestr a Camerata Janáček, nebyla interpretace svěřena léty sehraným komorním orchestrům.

*

Pavel Haas Quartet patří k nejlepším komorním souborům nového milénia. Na Maraton byl pozván plným právem, jeho interpretace Janáčka vyvolala nadšení zvláště v zahraničí, což potvrzuje pravidlo, že doma není nikdo prorokem. Naštěstí, v případě Pavel Haas Quartet i v české hudební publicistice panuje vzácná shoda, více než řevnivost a protežování svých favoritů. Jak tedy vyzněly oba smyčcové kvartety Leoš Janáčka, které jsou páteří světového kvartetního repertoáru 20. století?

Pavel Haas Quartet. (Foto: Martin Kusyn)

Především bych upozornil na unikátní konsenzus v interpretačním názoru, soustředěnost, kolektivní tah v stupňování gradací a jejich protipólech a do nejmenších detailů synchronizovanou souhru. Tyto atributy bývají u nejlepších komorních souborů interpretačním standardem. Pavel Haas Quartet však na Janáčkově maratonu ukázal něco navíc. Tím něčím je hluboká psychologie, s níž soubor vnímá a hraje Janáčkovu hudbu jako střet a svár protikladů, jako zápas o umělecky přesvědčivé dílo, v němž příliš nezáleží na podnětu L. N. Tolstého a jeho „Kreutzerovy sonáty“ jako spíše na vztahu, komunikaci a řetězení antagonistických hudebních úvah vyjádřených tóny. Tomu odpovídala doslova pulzační hudební tektonika, v níž kvarteto zohlednilo kritéria výšky, intenzity i rozložení zvukového proudu v čase.

Žahavá, magmatická láva Janáčkovy hudby v jejich podání působila jako meltingpot, jako emocemi napěchovaný kotel či sud prachu, který každou chvíli hrozil vybuchnout, ale měl i své regule. Rád bych také ocenil mimořádně pozornou hudební komunikaci Veroniky Jarůškové (první housle) a Petera Jarůška (violoncello), která ukázala, jak důmyslně provázaná je u Janáčka melodická linie s basovým protějškem.

Pavel Haas Quartet. (Foto: Martin Kusyn)

Pavel Haas Quartet v Janáčkových kvartetech rovněž uplatnil pestrou škálu zvukových efektů, které upozornily, jak tvárné a zajímavé může být nastudování, když si interpreti dají tu práci a čas přemýšlet nad každou hudební frází a dynamicko-agogickými parametry. Janáčkovy smyčcové kvartety v podání Pavel Haas Quartetu jsou světovým unikátem a ze současných souborů – s výjimkou Quartetto Energie Nove – mne nenapadá nikdo, kdo by v interpretaci této hudby řekl natolik osobní, argumentačně důrazný názor, než tento úžasný soubor. Jejich vystoupení bylo jednoznačným zlatým hřebem dne.

*

Sobotní den si mohly s Janáčkovou hudbou vychutnat i děti, pro něž byl připraven hudební workshop s tématem lišky Bystroušky, včetně následné projekce filmu z produkce BBC. Následovalo uvedení opery Osud v Národním divadle moravskoslezském, které jsme recenzovali před týdnem ZDE, a koncert Ivy Bittové a Mucha Quartetu – o jejich společném projektu jsme již ve psali ZDE v rámci reportu z hudebního festivalu Musica Pura.

Program maratonu vrcholí v neděli, kdy se uskuteční od 10 hodin dopoledne až do 22. hodiny noční série koncertů špičkových českých souborů a interpretů. Pocta Janáčkovi se v tento závěrečný den stává i poctou výročí vzniku Československé republiky, kterou sám skladatel vnímal velmi pohnutě s obrovským vlasteneckým zápalem a radostí, která se odrazila také v jeho hudbě.